Od dětství jsem chtěla být učitelkou

Od dětství jsem chtěla být učitelkou. Svůj sen jsem si i splnila. Krom jiných činností spojených s výukou a s rolí kantora mě nejvíce baví svět dětí, v mém případě spíš dospívajících. Co je jedno z nejpodstatnějších - denní komunikace s nimi: vidět je v lavicích před sebou, potkávat je na chodbě, mluvit s nimi, ptát se jich, vysvětlovat, zasmát se s nimi, nebo naopak zanadávat si. Denní režim oddělovaný zvoněním, rychlé kafe o přestávce, klíče a pomůcky v ruce, útěk do hodin… Tohle vše je školní život. A dnes, počátkem dubna roku 2020, mohu prohlásit, že tento dosavadní život se rozpadl.

Být celý den upíchlá u obrazovky PC, čučet do ní někdy i 10 hodin v kuse a vidět buď milion „rozkliklých“ oken, popřípadě svůj obraz – to není nic, na co by člověk byl připravený, už vůbec nic, na co by se těšil. Jistě jsou moderní technologie užitečné, na tom se asi většina rozumných lidí shodne. Ale v našem oboru není tou nejdůležitější. Může být podporou, zpestřením. Ale pokud mohu mluvit za sebe a myslím, že i za mnohé další, odřízneme-li děti a učitele a dáme mezi ně nejen stěny domů, bytů, v nichž jsme nyní izolováni, ale také „online“ svět, v němž se máme společně vzdělávat, ubereme vyučování jeden z hlavních pilířů. Vždyť nejde jen o množství informací, které do dětí hrneme a snad i částečně nahrneme. Ale jde o naše působení. My nemáme jen učit, ale ruku v ruce s tím máme naše žáky někam posouvat, ukazovat jim nové cesty, diskutovat s nimi, ovlivňovat je sociálně. A tohle nám distanční studium vzalo. Je těžké a den ze dne těžší fungovat v nastaveném módu. Samozřejmě, je to nutnost, jsme v nouzovém stavu a tak to musíme brát. Avšak já si více a více uvědomuji, že bych bez své nevirtuální školy a nevirtuálních studentů nemohla být.